24.3. 2006

Svět na dlani 1 aneb Hon na mamuta

 

Je sobota. Naprosto nejhorší den pro návštěvu Expa. Všichni (včetně mě samého) mě varovali, že víkendové dny na Expu jsou vražedné, ty nejhorší, které by si člověk mohl vybrat. Já nemám na výběr. Dnes je můj poslední den v Nagoji, zítra v šest ráno mi jede vlak do Kjóta.

Expo otevírá své brány o půl deváté. (PŘESNĚ - jsme přeci v Japonsku) a já ještě nemám lístek. Celý týden jsem to odkládal, až jsem včera večer zjistil, že je na předprodej pozdě. Můj mobil, který je japonskými technologiemi degradován na pouhé hodinky s budíkem, ukazuje právě sedm hodin ráno a já vyrážím z ubytovny. Plán je jednoduchý, být na výstavišti dříve, abych si stihl ještě před otevřením lístek koupit. Deset minut chůze mi stačí na to, abych se dostal do metra. Higashiyama Koen, stanice žluté linky metra. Příjíždí vlak a já si sedám do poloprázdného vagónu. Jak se blížíme ke konečné zjišťuji, že hustota vzduchu ve vagónu povážlivě roste a volného prostoru rychle ubývá. Ten nápad, být tam „o něco dříve“, mělo zřejmě víc lidí, takže jsem nakonec rád, že už je tu konečná-Fujigaoka. Tady “jsem vystoupen” a vlečen k přestupu na levitující magnetický expovláček. Už zde se jasně projevuje snaha Japonců mít vše pod kontrolou. Už na perónu je dav usměrňován kordóny pokřikujících Japonců ve světle modrých uniformách a bílých rukavičkách – že by zaměstnanci metra? Nebo policisté? Nevím! Pokřikujíce a s rozevlátýma rukama nás popohánějí po schodech dolů, doleva, po dalších schodech nahoru a ven ze staniční budovy. Totální chaos! Zde na nás ovšem čekají další šiky, tentokrát tmavě modrých uniforem, vytvářejících uličku směrem k nějakým pokladnám a dále pak k nástupišti expovláčku. Co teď? Komunikace s uniformami je “neprůstřelná“. Zkusil jsem to několikrát a vždy jsem narazil na zkřížené ruce:“Nihongo“ (Nerozumím!). Ještěže jsou zde vyvěšené alespoň nějaké informace v angličtině. Po menším zmateném pobíhání pochopím, že na vlak neplatí městská jízdenka a že si musím u pokladny koupit zvláštní lístek. Pak pokračuji vesele dál, tentokrát v jiném davu, ten původní mi už utekl. Opět řízeni uniformami míříme do jiné budovy… Po schodech nahoru, kde je dav rozdělen do čtyř řad, mířících do různých částí nástupiště. Před vstupem na perón jsou další uniformy, které nás odpočítávají a ukazují nám, do kterých dveří vláčku máme vlézt. Těsně za mnou je had lidí zastaven, aby počkal na další vlak. Já se marně snažím dostat do už tak dost plného vagónu. Zazní signál pro ukončení nástupu! Co teď? Ještě nás pár stojí venku přede dveřmi vagónu. Nepočkáme radši na další? Přistoupí k nám jedna z uniforem, ukloní se a začne nás pěchovat do vagónu. Dveře se zavírají a my jsme kupodivu uvnitř. Na perón jsou dávkovány další skupinky lidí. Konečně se rozjíždíme. Vláček je pomalejší než klasické metro a cestou k výstavišti staví ještě v pěti zastávkách. Na každé se pokouší přistoupit naštěstí jen málo lidí, dokonce několik lidí i vystupuje. Po patnácti minutách jízdy alá sardinky končí naše utrpení. Vlastně moje, jak je vidět z obličejů, Japonci jsou na podobné cestování asi zvyklí. (První fotka je z celkem prázdného expovláčku při odjezdu z Expa. Cestou tam jsem se nemohl ani hnout, natož abych mohl fotit.)

Když dorazíme do cílové stanice, jsem opět unášen davem mířícím na velké prostranství před hlavní vstupní bránu výstaviště. Chvíli zmateně pobíhám mezi lidmi, než spatřím pokladny. Zde jsem se znovu přesvědčil, že mé brzké vstávání vůbec nebylo brzké, ale spíše naopak. Pokladny jsou sice otevřené, ale cesta k nim je lemována dlouhými hady lidí. Pokaždé když dorazí vláček objeví se přívalová vlna těl, která míří přímo k turniketům vstupní brány. Jen „pár zoufalců bez vstupenky“ se vždy oddělí a namíří si to k pokladnám.

Zatímco si hovím v bobtnající frontě na lístky, pozoruji „cvrkot“ u hlavní brány, která je ještě stále zavřená a odkud se ozývají hlasy z amplionů alá lákání na pouťovou atrakci. Až teď si všímám, že nejde o ampliony, ale o další, tentokrát pískově hnědé uniformy, které se proplétají mezi lidmi a vykřikují cosi do megafonu. V ten moment mě těší, že nejbližší “řvoun“ je dobrých sto metrů daleko. I tak jsou mé ušní bubínky dost vydrážděné.

Po půlhodině čekání mám konečně lístek a mířím do hustého davu u hlavní brány, kde se už tlačí pár tisíc lidí. Vmísím se do davu a i zde je vidět řád. Lidé jsou seřazeni v mnoho souběžných front. (Foto č.2-Ve frontě) S “nadhledem“ jedné hlavy mohu pozorovat mraveniště lidí, nad nimiž se tu a tam tyčí hlava podobně vysokého člověka, většinou cizince. Je přesně půl deváté a otevírají se turnikety. Bohužel to, co psali na internetu, je pravda, každý člověk je prohledáván a veškeré jídlo a pití je zabaveno. I když je turniketů přes dvacet, jen pomalu se posouváme vpřed a já mám alespoň čas posnídat nasládlý sendvičový chléb se salámem. Po půlhodině ploužení přichází řada ne mě. Jsem prohledán a posléze vpuštěn do areálu. Pronesl jsem dvě jablka J.

To, co se děje uvnitř, je diametrálně odlišné od čekání venku (Foto č. 3-uvnitř). Všechno tu má větší spád. Jakmile Japonci projdou turniketem, všichni jak splašení koně vyrážejí kamsi pryč. Až je mi líto malých japonských dětí, které vlají taženy za prchajícími rodiči. Já, velice dobře na výstavu připraven, jsem opět zmaten a začínám se shánět po mapě výstaviště, abych alespoň tušil, kam se podívat. Poté co se zorientuji, zjistím, že většina prchajících účastníků míří k centrálnímu a také největšímu pavilónu výstavy (Global house), kde mají být exponovány zmražené zbytky Jukagirského mamuta (Jukagir, vesnice na Sibiři, v jejíž blízkosti byly ostatky mamuta nalezeny), a také v takzvané Modré hale pavilonu se nachází největší projekční plátno na světě (50 x 10 metrů). Vybíhám tedy i já na půlkilometrovou trať za hlavním pelotonem, abych se v cíli pokusil ulovit mamuta. Cesta vede nejprve po širokém ochozu (Global loop), který vytváří smyčku proplétající se celým areálem a propojuje tak jednotlivé výstavní komplexy. Ochoz je vyvýšen nad okolní terén na některých úsecích o více jak 10 metrů (Foto č. 4, 5- chodník “Global loop“). I hlavní brána, která ústí přímo na ochoz, je vlastně nad úrovní terénu. Sestupuji z ochozu na asfaltku a dlouhými kroky předbíhám cupitající Japonce se svými vlajícími ratolestmi v závěsu. Před pavilonem se tvoří velmi dlouhá fronta (už si pomalu začínám zvykat), která naštěstí rychle postupuje. Rozdávají se lístky s časem, kdy má člověk přijít na prohlídku pavilonu. Já jsem vyhrál lístek s údajem 13:10. Mám tedy teď dost času se potulovat po výstavišti…

Přibližně v jednu jsem zpět a po předložení lístku jsem vpuštěn blíže vstupu, kde se klikatí další fronta. Mnoho lidí tísnících se na malém plácku připomíná ranní atmosféru před hlavní bránou. Asi půl hodiny pomalu fronta postupuje vpřed serpentinami z provazů. Až najednou je celý dav včetně mě vpuštěna dovnitř. „Sláva mamute, jsem ti v patách!“ Procházíme několika tmavými místnostmi, až vylezeme v takzvané “Oranžové hale“ pavilonu.
Prostorná hala je rozčleněna do několika tématických částí. Nejvíce budí pozornost část věnovaná nejstarším nalezeným ostatkům (zřejmě) lidského předchůdce - Toumaje (Sahelantropus tchadensis). Fosílie staré 7 miliónů let byly objeveny v roce 2001 ve střední Africe. Součástí expozice je i model lebky zrekonstruovaný z nalezených fosilií (foto č. 6 – model lebky). Ano, jedna sekce byla samozřejmě věnována mamutovi, tedy modelu mamutí kostry, a také malému mamutíkovi (foto č. 7), ale vystavené ostatky tu nikde nevidím… V pozoruhodnosti nezaostává ani sekce věnovaná vesmírným objevům. Mezi modely několika družic (Voyager, Cassini Saturn) je i maketa Hayabusa, sondy, která je určená ke zkoumání asteroidů. Také je tu k vidění skafandr z Apolla.

Toumai (Sahelantropus tchadensis) - zrekonstruovaný model lebky vytvořený na základě 7mil. let starých fosilií, nalezených v Čadu

Možná bych si tuhle expozici užil, kdybych nebyl neustále unášen davem, který se zastaví venku, za halou, před nějakými zavřenými dveřmi v tmavé nízké místnosti se silnými sloupy. Během chvilky se rozzáří spousta obrazovek namířených všemi směry tak, aby na ně stojící návštěvníci viděli. Je promítán krátký film o vývoji člověka. „Tak kde mají toho mamuta!“, už netrpělivě pokukuji kolem sebe. Skončí film, rozsvítí se světla a otevřou se před námi dveře. Konečně vcházíme do … „Modré haly“. Tak mamut musí ještě počkat. Lavina se valí do obrovské místnost s již zmiňovaným padesátimetrovým plátnem. Kromě onoho neskutečně velkého plátna jsou tu také stovky sedaček, a též nemálo organizátorů, kteří se na nás okamžitě vrhnou. Pokřikujíce a mávajíce nás popohánějí na místa. Chaos nejprve vzrůstá a pak rychle pomíjí. My čekáme, co bude dál. Pro promítání jsou použity tři laserové projektory, jeden by takovou plochu nikdy nedokázal osvítit. A i přes znatelná rozhraní osvitu je to podívaná vskutku “velkolepá“. Půlhodinový film je zaměřen na vznik Země, vývoj života na ní a ochraně životního prostředí. Samozřejmě ani zde moderní technologie nezapřou Japonsko, film je přímo prošpikován počítačovými animacemi. Sotva zhlédneme japonskou produkci s možná trochu strohými anglickými titulky, jsme všichni vyzváni, abychom se zvedli a přesunuli se ke dveřím. A za mohutného povzbuzování všudypřítomných organizátorů se suneme z místnosti do předsálí, kde už čeká další dav lidí na promítání. Program je tu opravdu nabitý a s japonskou pečlivostí se využívá každičká vteřinka.

Že by?!?! Ano, konečně se dočkám! Můj „hon na mamuta“ se blíží ke svému velkému finále. Postupujeme chodbou, která zábradlím uprostřed rozděluje proud lidí na dva hady. Po chvilce se podlaha levé části zvedá o půl metru nad pravou, aby se mohli „leví“ koukat přes hlavy těch „pravých“. Podlaha se změní na pohyblivý chodník, který nás posouvá vpřed. Už se to blíží! Lidé se začínají tlačit vpravo a vytahují svoje foťáky. Když se podívám ještě více dopředu, vidím salvu blesků namířených na pravou stěnu chodby, která se přeměnila na výlohu. Tak tam sídlí torzo mamuta. Připravuji si, stejně jako lidé kolem mě, foťák a vyčkávám, až se dostanu na úroveň „výkladní skříně“. Na pásu přede mnou probíhá vlna davového šílenství, která se pomalu přibližuje. Natlačeni jeden na druhém mačkají Japončíci spouště svých digitálů. Blesky se odrážejí od masivní skleněné desky výlohy a já se konečně dostávám do střelecké pozice… a… zklamaně schovávám fotoaparát zpět do brašny. Tak tady nic neulovím! Sklo je silné, vitrína málo nasvícená a salvy blesků okolo se vracejí od skla jako bumerang. Nic pro moji stařičkou zrcadlovku. Pořádně si alespoň prohlížím „oběť“ (Jako záplatu dávám alespoň nákres s rozměry získanými na www.yukagirmammoth.net. Na této stránce je i webkamera dívající se přímo do “výlohy“.).

 

Zub času se do chudáka mamuta opravdu s chutí zakousl, za pouhých 18 tisíc let z jeho kostry zbyla jen část přední tlapky a lebka s pahýly klů. I tak je na torzu vidět, že to musel být svého času pořádný macek. Vždyť jeho výška v kohoutku se odhaduje na 2,8 metrů a jeho hmotnost na necelých 5 tun. Později jsem se dozvěděl, že to, co bylo vystavováno, je jen malá část nálezu. Kromě lebky a části pravé přední tlapky byly objeveny ještě levá tlapa i s kostmi nad a pod kolenem, krční a hrudní obratle s několika žebry a část mumifikované kůže i se srstí.

 

Během té půlminuty jsem se svými spolu stojícími oddriftoval mimo zorné pole. Bylo to tak rychlé, že ani nevím, jestli jsem to skutečně zažil. Dojíždím na konec pásu a s kulisou cvakajících spouští za zády opouštím pavilón. Teprve venku na ostrém sluníčku si uvědomuji, že hon na mamuta pro mě skončil, a to ne úplně úspěšně. Nicméně den ještě nekončí, a tak vytahuji mapu výstaviště a rozhlížím se, na jaká další lákadla se zaměřím…

 

マラーテク.ミハル (Michal Malátek)

Zpět
No co!! Jsem zvědavý co se tu děje