Pod hladinou moře II

Most Erasmusbrug přes řeku Maas v RotterdamuVážení spoluobčané, jak jsem se zmínil v minulém občasníku, článek o „Nízkých zemích“ nabobtnal natolik, že bylo nutné jej rozdělit. Zde je slíbená druhá část článku, která se snaží více zaměřit na věci, o nichž jste už ve spojení s touto zemí slyšeli, protože k Holandsku neodmyslitelně patří, přesto doufám, že to nebude nezajímavé. Dříve než začnu cyklus na téma „Země …“ rád bych řekl pár větiček o hlavním městě, Amsterdamu. (Na obrázku most Erasmusbruk, též zvaný Labuť, přes řeku Maas v Rotterdamu)

Amsterdam

Coster diamond - brusírna diamantůMadurodam - Miniatura amsterdamského kanálu  Patří mezi nejzajímavější města. Amsterdamu se říká „Benátky severu“ a toto přirovnání je opravdu výstižné, protože se to zde, stejně jako v těch italských Benátkách, hemží kanály (tzv. grachty) a lodní doprava je zde hojně využívaná. Amsterdam oplývá velkým množstvím zajímavostí a atrakcí. Jako příklad uvedu Brusírnu diamantů (99% legální produkce diamantů projde místní brusírnou, obázek vlevo), Rijksmuseum (největší obrazárna v zemi, druhý obrázek vlevo).

Klasický velký „barák“, jakých máme v Čechách plno, byste v Holandsku těžko hledali. Průměrný dům v Nizozemí má jen o málo větší plochu než byt a právě v Amsterdamu se tato úsporná tendence při stavění domů projevuje nejmarkantněji – jednoduše řečeno domky jsou velmi úzké a namačkané na sebe, co nejblíže to jde. Další zajímavostí, které si na Amsterdamských domech jistě všimnete, je, že domy jsou nakloněné směrem ke kanálu. Tato podivnost má opět praktický význam – protože jsou domy tak úzké, že po schodech by se nábytek stěhovat nedal, musí se stěhovat venkem. V horní části štítu většiny domů je kladka se kterou se nábytek tahá nahoru, a aby např. Museumplein - Rijksmuseumpohupující skříň nepoškodila zeď, musí být dům nakloněn.

 

Země sýrů

Sýr je symbolem Holandska. Při vykopávkách ve Frísku se našly nádoby pro výrobu sýrů z roku 1600 před naším letopočtem a evropského věhlasu dosáhly ve středověku. Sýru si lidé považovali tak, že jej bylo možné použít i jako platidla. V roce 1266 vznikají první sýrové trhy a obyvatelé sýrařských oblastí dostávají přezdívku „sýrové palice“ (Na obrázku vlevo vážní věž v Goudě, používá se k vážení při sýrových trzích). Ke konci 19. století se technologie v mlékárenství zdokonalují, a tak i ruční výroba sýrů přechází na strojovou. Podle doby zrání se holandské sýry rozdělují na mladé, středně dozrálé, uleželé a dlouhozrající. Mladý sýr dosáhne pouhých šesti týdnů zralosti, Gouda - vážní věžstředně dozrálý „odpočívá“ ve zracím sklepě tři až čtyři měsíce, uleželý více jak osm měsíců a dlouhozrající dozrává až dva roky. K nejznámějším druhům patří Eidam a Gouda a mnoho dalších krajových sýrů. Tyto tvrdé sýry se v poslední době ochucují např.: pepřem, kmínem, česnekem, kopřivou. Nejhorší vzpomínka na sýry se datuje do mého odjezdu domů. Také díky bochníkům a bochníčkům sýra jsem se vracel se zavazadly těžšími než půl metráku. Ovšem těch příjemných sýrových vzpomínek je více, s každým odkrojeným kouskem sýra jedna pěkná vzpomínka. Během pobytu se za mne stal nefalšovaný „sýrožrout“, což se projevovalo hlavně v momentě, kdy jsem měl v ruce kudlu a vyskytoval jsem se blízko ledničky.

Země tulipánů

Země tulipánů vůbec není nadnesený název, spíše by se dalo říci, že toto označení je nedostatečné, Nizozemí je největší vývozce květin na světě, plných 70% řezaných květin pochází odtud. Největší květinová burza na světe se nachází v Aalsemeeru. Kolem 14 miliónů květin určených do celého světa se denně prodá v komplexu s pěti aukčními sály. Květiny se ihned po prodeji odvážejí ve speciálně temperovaných vozech přímo na letiště.

Květiny patří ke stylu života. V jarních měsících, jsou rozkvetlé celé lány tulipánů, skleníky jsou v permanenci po celý rok. Na podzim se v každém větším městě lidé loučí se sezónou květinovými průvody, na jaře květinami novou sezónu vítají.

Asi nejvýznamnější květinovou akcí minulého roku byla FLORIADE 2002 - světová zahradnická výstava konající se jednou za 10 let, vždy na novém, speciálním místě. Tentokrát to byla oblast Haarlemského jezera, vysušeného před 150 lety. Loňský, již pátý ročník, se konal na rozloze 65 ha a po dobu šesti měsíců mohli návštěvníci obdivovat všechny stránky nejen holandského zahradnického umění: pěstování ovoce a zeleniny, šlechtění a pěstování květin, stromů a keřů. Návštěva Floriady, kterou jsem uskutečnil na konci září, byla vůbec mým prvním výletem. Roční období bylo znát hlavně na rozsáhlých venkovních zahradách, kde začaly opadávat květy, takže největší zážitek jsem nakonec měl z obrovského pavilónu květin, jehož střechu tvořili solární články, což byl jediný zdroj elektrické energie v areálu. Dále mě zaujaly expozice jednotlivých států, velice pěkné zahrady měly východoasijské státy. Českou zahradu jsem nenašel, nejblíže jsem se dostal do Polska.

Země mlýnů

Mlýny také neodmyslitelně patří k tomuto kraji, díky rovinatému terénu a přímořskému podnebí se tito obři s lopatkami začali v Holandsku objevovat již ve 11. století. Ještě v 19. století, v době parních strojů, jich zde bylo přes 8 000. Většina mlýnů sloužila k vysoušení půdy, ve městech a v obydlených oblastech se používaly na další účely (mletí obilovin, lisování olejnin, zpracování dřeva).

V dnešní době mlýny slouží hlavně na přilákání turistů. Jako správný turista jsem se nechal zlákat a vyrazil na svém druhém kole s bolivijským přítelem k místu zvanému Kinderdijk (obrázek na další stránce), kde se nachází na malé lokalitě 18 mlýnů. Cestu jsme si užili do morku kostí, trasu jsme si z původních asi 60 protáhli asi na 80 km tím, že jsme zabloudili jak při cestě tam, tak při zpáteční cestě. Navíc kamarád v Rotterdamu, asi 20 km před koncem, píchnul zadní kolo, takže on sedíc na mém nosiči, táhl vedle sebe jednou rukou své kolo a já radostně šlapal do pedálů. Mé kolo to kupodivu přežilo, ne však dlouho, za dva týdny se mi rozpadlo.

Země bicyklů

Já osobně jsem se sice zabloudil nespočetněkrát, a to prakticky ve všech možných terénech jaké lze v Nizozemsku nalézt (velkými městy počínaje, písečnými a lesnatými přírodními rezervacemi na pobřeží konče), mé bloudění se ovšem omezovalo pouze na individuální dopravu (chůze, kolo, auto), co se týče veřejných dopravních prostředků (vlak, bus, tramvaj, loď), nelze Holanďanům nic vytknout.

O nizozemských dráhách se tvrdí, že jsou nejkomfortnější v celé Evropě, posuďte sami: jezdí zde tři druhy vlaků („Stoptrein“, „Sneltrein“ a „Intercity“), které se odlišují počtem zastávek na trati. Všechny vlaky jsou bez příplatků. Navíc, pokud vám ujede vlak před nosem, nemusíte se nijak rozčilovat, protože přesně za půl hodiny (v denních hodinách) je vypraven stejný vlak, v nočních hodinách jezdí vlaky s hodinovým intervalem. Na konečné se na vagóny vrhne úklidová četa v svítivě zelených vestách a běhen několika minut je vlak opět připraven cestovat zpět.

Parkoviště kol v AmsterdamuNa cestování mezi blízkými městy a po městě slouží převážně autobusy a tramvaje, ve větších městech občas lodě. Výhodou této dopravy je jednotnost lístků pro autobusy a tramvaje po celé zemi. V kterékoli trafice zakoupíte sadu trhacích proužků na městskou hromadnou dopravu a podle vzdálenosti, jakou chcete jet, označíte přímo v dopravním prostředku příslušný počet proužků. Další možností jsou samozřejmě taxi, a pak také „treintaxi“, což je taxík, který vozí více pasažérů najednou a na cestu se vydává teprve, když je plný.

Parkoviště kol v AmsterdamuTo že Nizozemsko je zemí bicyklů snad ani nemusím připomínat, kdo nemá alespoň jedno kolo jako by nežil. Na kole jezdí všichni, všude, v každé roční době, za každého počasí. Kola mají různé barvy, doplňky, tvary a stáří. Vynalézavost Holanďanů nezná mezí, bicykly mají dvě až čtyři kola. Na některých se při jízdě leží, jiná můžete složit tak, že naše „skládačka“ by se musela studem propadnout, tu a tam potkáte kolo podobné našim obyčejným kolům, většinou se však design výrazně blíží modelu Ukrajina, který, prověřen desetiletími, se v rovinatém terénu velice osvědčil. Různě zchátralá kola jsou všude, lemují kanály, ulice, „podpírají“ budovy. Téměř před každým domem najdete stojan na kola, každá firma zaměstnávající lidi má vlastní úschovnu kol. Na kole je nejdůležitější zámek, zvonek a brzdy. Velmi často se stává, že zámek je dražší než kolo. Zámky jsou na tom obdobně jako kola, mají různé tvary a barvy. Obecně platí, ze čím masivnější zámek, tím je bezpečnější. Je naprosto normální, že kolo má dva i více různých zámků. V Holandsku je sice velice nízká kriminalita, ale kola se prostě kradou, je to něco jako národní tradice. Kola můžete koupit buď v prodejně, nebo na ulici, a to nejčastěji poblíž vlakových nádraží, kde je samozřejmě největší kumulace kol (na obrázcích parkoviště kol v Amsterdamu). Kolo koupené od pouličního prodejce má velmi nízkou cenu, ale většinou také velmi nízkou kvalitu anebo se jedná o velmi „horké“ zboží. Holanďan se o své kolo nijak nestará, neošetřuje, prostě ho jen používá. Když se kolo stane nepotřebným, skončí nejčastěji v kanálu nebo navždy připoutáno zámkem k zábradlí, kde pomalu chátrá a dotváří tak kolorit města. Pro cyklisty jsou v Holandsku ty nejlepší podmínky, tak propracovanou síť cyklostezek nemá žádná jiná země. Pokud se náhodou někde kříží dráhy cyklistů a automobilistů: Kolo má přednost! Cyklisté sami jsou velice zruční (drzí) a dokáží s noblesou kličkovat mezi chodci, doprovázejíce své umění zpěvem zvonků, klaksonů, a trumpetek nebo jen pokřikováním.

Rosinanta.. je krásná, že?Vzpomínám si na ten pocit, jak jsem poprvé vyrazil na svém „novém“ kole, koupeném za nádražím (na obrázku). To, že už nejsem pouhým pěšákem, ale patřím do elity národa (asi 99,9% obyvatel), která vlastní kolo, mě pozvedlo sebevědomí. A na své kolo bez světla, s nepohodlným sedlem a rezavějící kostrou jsem byl patřičně hrdý. Toto kolo, pojmenované Rosinanta, mi bylo ukradeno a osud mého druhého kola jsem již několikrát zmínil.

Nizozemí není velká země rozlohou, ale o to víc si ji její obyvatelé hájí. Během těch čtyřech měsíců jsem mohl objevovat krásy této země a mohu říci, že je to opravdu pěkné místo na zemi, které stojí za to vidět.

 

Zpět
Jako bych tu nebyl